Informace
Zámeček neboli Larischova vila Pardubice
Našly se kulky nacistických katů?
Z místa, kde nacisté v roce 1942 popravili 194 obyvatel vypálené osady Ležáky, dodnes mrazí. Teď navíc archeologové u pardubického Zámečku objevili předměty, které dle všeho patřily samotným hitlerovským vrahům!
Munice, mince, části vojenské výstroje či torzo německé polní vysílačky. To vše se našlo na někdejším popravišti, ně němž probíhá průzkum vůbec poprvé.
"Dostala se nám do ruky směs nábojnic používaných ve vojenských německých puškách Mauser. Ty se při vraždění na Zámečku používaly a je zřejmé, že se sem dostaly s německou armádou. Nemůžeme však tvrdit, ale ni vyloučit, že byly použíty při popravách českých vlastenců," přiblížil historik Jan Tetřev.
K zajímavému objevu patří i patrony ráže 9 mm Lauger, které se používaly do pistolí i samopalů.
"Nalezené pistolové nábojnice vyrobila německá firma RWS v roce 1938 a patrně byly vystřeleny na tomto popravišti. Jisté to ovšem není," uvedl Tetřev.
Z poprav , kterých se u Zámečku v době heydrichiády konalo několik, takřka jistě pochází nalezené puškové patrony. Archeologové je objevili přímo ve valu popraviště.
//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
Památník Zámeček - Larischova vila - Pardubice
je ve správě Československé obci legionářské.
Zámeček Pardubice nebo také „Larischova vila“ – více než stodvacetiletý novorenesanční skvost s bohatou, leč smutnou historií, který usiluje o navrácení a důstojné zařazení do společenského a kulturního dění města Pardubic.
Vilu si jako své rodinné sídlo nechal postavit Jiří Larisch-Mönich od významného architekta Františka Schmoranze staršího. Byla postavena na zalesněném prostranství za Pardubicemi a obklopena parkem. Součástí areálu byly také konírny a "zámeček" sloužil k rekreačním a loveckým účelům. V roce 1897 vilu získal hrabě Alfons Henckel. Mezi lety 1928 až 1934 vlastnila "zámeček" Ludmila Bidlová, která jej prodala Leopoldu Fuggerovi-Babenhausenovi. Temnou úlohu hrál areál za druhé světové války, kdy zde sídlil prapor záložního policejního pluku Böhmen (Schutzpolizei). Na místě dnešního památníku bylo u tří dřevěných sloupů během devatenácti dnů popraveno 194 českých občanů převážně z Pardubic a okolí. Jeden den (24. června 1942) byl vyhrazen na popravu obyvatel obce Ležáky. Obyvatelé této vesnice včetně dětí byli před popravou vězněni a vyslýcháni v rozsáhlém sklepení Zámečku. Vila tak byla změněna na děsivé místo spojené s temnou historií naší země. Od roku 1956 vlastnil vilu státní podnik Tesla, poté FOXCONN CZ. Převod vily – jednoho z významných symbolů československého odboje – na Československou obec legionářskou je vyústěním snah o její záchranu a o budoucím využití odpovídajícímu jejímu významu.
Za finančí pomoci Statutárního města Pardubice, Krajského úřadu Pardubice i vlády probíhá na vile rekonstrukce.
V Zámečku se plánuje vybudovat posluchárna, muzeum, bude vytvořeno pietní místo ve sklepeních, kde zajatí občané čekali na svou smrt. V parku bude vytvořeno výcvikové středisko parašutistů.
Nyní je zpřístupněna věž, (která musela být před rekonstrukcí stržena) a také sklepení, kde byli věznění Ležáčtí.
/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
Náš bratr Ing. Steklý František nás informuje na webových stránkách o padlých v okresu Pardubice. Můžete kdykoliv nahlédnout. Děkujeme bratrovi Steklému.
http://www.velkavalkapardubice.cz
///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
Setkání s potomky migrantů z roku 1916.
Konečně jsem se po seřazení fotografií, které pořídili Aleš Kozár, Jaroslav Svatoň a já na zájezdu do Slovinska ve dnech 21. až 24. června 2018, dostal k sepsání popisu tohoto zájezdu. Hlavním bodem programu bylo setkání s potomky starých lidí, žen a dětí, kteří byli v roce 1916 rakouskými úřady před postupující italskou frontou na Soči, přesunuti do Čech, konkrétně do Kralup nad Vltavou a okolních obcí.
S problematikou těchto migrantů, jak Slovinci říkají „beguncev“, jsem se poprvé setkal v roce 2006, když jsem se v penzionu pana Davorina Marušiče ve vesničce Lokvica nedaleko hranic s Itálií, jižně od města Gorica, seznámil s panem Ivanem Zavadlavem ze sousední obce Opatje selo. Dali jsme se do hovoru o všem možném, až to vše přešlo do zpívání českých písniček, které pan Ivan znal. Byl jsem velice překvapen, že vůbec české písničky zná. My bohužel jsme neznali ani jednu písničku slovinskou.
Domníval jsem se, že asi v Čechách pracoval a tam se ty písničky naučil. Skutečnost však byla pro mne velice překvapující. Ty písničky ho naučil jeho tatínek, který byl za 1. světové války jako dítě migrantů v Čechách. Další šok pro mne byl, že on ty písničky znal celé … A my jsme s ním mohli s bídou zpívat tak první sloku a dále jsme zpívali jen la, la, la… Bral jsem to jako ostudu. Přemýšlel jsem o tom a došel k názoru, že od roku 1989 se u nás nezpívá. Dechovka byla potlačena …
Domnívám se, že zásluhou pana Karla Peterky, který otevřel, nyní již dva kanály televize „Šlágr“ a věnuje své pořady dechové, lidové a populární hudbě a doufám, že se česká dechová hudba „zmátoří“ a dojde všeobecné oblibě.
Na více než deset let jsem si na migranty téměř nevzpomněl. Až v roce 2017 jsem se zúčastnil v květnu odhalení památníku padlých vojínů 21. pěšího pluku Čáslav ve vesničce Hudi Log, která se nachází několik kilometrů od obce Opatje selo. Jméno pana Ivana jsem zapomněl a jen jsem si pamatoval obec, ve které bydlí, navštívil jsem pana Davorina v Lokvici a zjistil jméno. Protože jsem shodou okolností byl ubytován v hotýlku „Štirna“ v Opatje selu, pak nebyl problém pana Ivana vyhledat.
Poznali jsme se na první pohled a znovu si padli „do oka“. Asi hodinu jsme povídali a vzpomínali na zpívání českých písniček v Lokvici. Jen tak jsme nadhodili problém „beguncev“ a dozvěděl jsem se, že jejich předchůdci byli odsunuti do Kralup nad Vltavou a že v roce 2016 uspořádali autobusový zájezd do Kralup. Na internetu jsem zjistil, že pan PaedDr. Jan Racek, ředitel Městského muzea v Kralupech nad Vltavou, o jejich návštěvě napsal článek
Návštěva po stopách rodinných historií
Published 14.6.2016
Kralupy nad Vltavou
Sedmého května navštívila naše město skupina Slovinců z obce Opatje Selo a okolí, potomků uprchlíků z této oblasti v době I. světové války, kteří tehdy byli dočasně ubytováni v Kralupech a okolních obcích.
Návštěvou tak vyvrcholila několikaměsíční aktivita tamních žen, sdružených v národopisném souboru „Žbrinca“ vedeném paní Erikou Ferfoljou Vidič. Zpočátku se zdálo, že se kontakty budou odehrávat v badatelské rovině shromažďováním informací, postupně vyplynulo, že by ze slovinské strany byl velký zájem přijet si některá místa přímo prohlédnout. Při znalosti věci se není čemu divit. Slovinců zde tehdy bylo několik set (většinou ženy, děti a staří lidé z ucelených rodin), za čtyři roky jejich pobytu zde někteří zemřeli a jiní se naproti tomu narodili. Jejich děti chodily do místních škol a rychle si osvojily český jazyk a mnohé další věci. Např. dodnes jejich potomci ovládají některé české písničky a lidové zvyky. Místní obyvatelstvo se k nim chovalo pěkně.
Proto po stu letech soubor Žbrinca uspořádal loňského roku výstavku připomínající tyto události, nastudoval originální divadelní hru o tehdejším uprchlictví a oživil některé české písně. Ukázky z toho všeho prezentovali hosté i zde. Nejprve však se odehrálo přijetí na naší radnici, kde se starosta města Petr Holeček přivítal se svým slovinským protějškem, županem Mauricijem Humarem. Poté v Technoparku proběhla video prezentace obou obcí, ukázky písní a výše zmíněné hry. Dále hosté navštívili některá místa spojená s pobytem jejich předků zde (ZŠ Komenského, nádraží a dům č. 526 ve Vrchlického ulici). Symbolickým vyvrcholením cesty byla návštěva Nelahozevsi, kde jednak na místním hřbitově je pohřben Slovinec Štěpán Devetak a kde se jednak v kostelíku konal křest jeho synovce Bogumila.
Návštěva proběhla k oboustranné spokojenosti a je možné, že takto navázané vazby budou pokračovat i nadále. Obcí se slovinskými uprchlíky bylo zde tehdy 15 a téměř každý měl dnes s sebou nějakou adresu z místa, kde jeho předci tehdy byli, a velkou touhu ona místa spatřit. Snad se to našim dnes už přátelům povede.
autor: PaedDr. Jan Racek, ředitel městského muzea
V současné době se stále více hovoří o migrantech, kteří míří do Evropy. Uvědomil jsem si, že tehdejší migranti byli úplně jiní lidé, byli to lidé, kteří potřebovali a hledali pomoc. Bylo mně milé, že lidé přesunutí ze Slovinska v Čechách útočiště našli. Je třeba si uvědomit, že jak v Přímoří, kam tehdy obec Opatje selo za Rakousko – Uherska patřila, tak v Čechách byla bída. Podstatný rozdíl byl však v tom, že na Krasu probíhala krutá válka; v Čechách byl alespoň klid. Jistě tady neměli žádné lehké podmínky, ale jejich potomci ještě dnes velice rádi na přijetí v Čechách vzpomínají. Ještě dnes tam zpívají některé české písničky a vaří se tam také česká jídla.
Tyto okolnosti mně přivedly k nápadu pokusit se zorganizovat setkání s potomky tehdejších migrantů přímo v obci Opatje selo. To se mně ve spolupráci s Edim Veseličem, zetěm pana Ivana Zavadlava, skutečně podařilo.
Během zimy a jara letošního roku jsem se radil s Edim a mými kamarády, Jaroslavem Svatoněm a Alešem Kozárem na uspořádání setkání s potomky tehdejších migrantů. Zejména výběr těch dvou přátel byl velmi důležitý. Jaroslav byl ochoten vzít auto a po celou dobu našeho zájezdu vykonávat funkci řidiče, kromě toho ho sočská fronta zajímala, poněvadž jeho dědeček Josef Svatoň z Rohovládovy Bělé se jako vojín dostal s 98. pěším plukem v srpnu 1917 až na Piavu. Druhý kamarád Aleš je učitelem slovinského jazyka na Univerzitě v Pardubicích.
A už tu byl 21. červen, den odjezdu. Ze Žiželic jsme vyjeli v pět hodin ráno, v Bukovce jsme se zastavili pro Aleše a přes Jihlavu, Znojmo a Vídeň jsme šťastně o půl čtvrté odpoledne zastavili u hotýlku „Štirna“ v Opatje selu. Ihned po ubytování jsem volal Edimu, který si pro nás přijel a pozval nás na návštěvu jeho rodiny. Teprve tehdy jsem se dověděl, že pan Ivan Zavadlav je jeho tchán.
U něho na dvoře bylo připraveno menší pohoštění. Vypravovali jsme si různé zajímavosti a samozřejmě se hovořilo také o 1. světové válce. Na území obce Opatje selo se bojovalo, obec byla prakticky celá zničena, ale po válce byla postupně obnovena. Ivan koupil pozemek, na kterém postavil dům. Shodou okolností na jeho pozemku je také kaverna a pravděpodobně tam bylo také dělostřelecké postavení italské armády. Kaverna je dnes zatopena vodou a na celém pozemku se ještě dnes nacházejí patrony, vybuchlé šrapnely, polní lopatky. Některé jsou jen tak volně pohozeny … Překvapilo mě, že neužívají vodu z té kaverny.
Zajímavostí je vesnická kašna (štirna), která se nachází proti hotýlku „Štirna“. Byla vybudována v roce 1884 za finančního přispění císaře Františka Josefa I. Během bojů na sočské frontě byla vážně poškozena a obnovena po válce. Byla napájena dešťovou vodou, která ztékala ze střech okolních domů. Kašna je skoro deset metrů hluboká a má průměr šest metrů.
Ten večer jsme byli pozváni na prezentaci knihy přítele pana Vili Prinčiče „Neme priče vojnih grott 1915 – 1917. (O spomenikih iz 1. svetovne vojne.) Němé příběhy o vojenských hrůzách 1915 – 1917. (O památkách z 1. světové války.) Současně s prezentací knihy se konalo také slavností otevření památníku na kopci Cerje, kterou vybudovali Slovinci svépomocí a za finanční podpory občanů a institucí. Památník je velice pěkný, má dvě poschodí a je tu instalována výstava o bojích v 1. světové válce.
Na plošině před vstupem jsou na zemi umístěny desky se jmény dárců, kteří přispěli na vybudování toho muzea. Mezi nimi je uvedeno jméno Ivana Zavadlava.
Na plošině před vstupem jsou na zemi umístěny desky se jmény dárců, kteří přispěli na vybudování toho muzea. Mezi nimi je uvedeno jméno Ivana Zavadlava.
Tady jsem se setkal s Davorinem Marušičem a Bogdanem Marušičem z Lokvice, čp. 16, se kterým jsme asi před deseti roky byli v obci Mrljaki, čp. 59, navštívit soukromé muzeum Vlado Adamlje. To muzeum mě tehdy velice zaujalo.
Davorin nás ještě pozval k sobě na návštěvu jeho penzionu v Lokvici. Tady se Jaroslav setkal se svými známými Sandrou Panjnar a Maksimilanem Kravanjou, prezidentem „Društvo generala Borojeviča“ v Tolminu. Měli jsme tedy za sebou velice náročný den.
Druhý den pátek 22. června jsme před devátou hodinou odjeli do Itálie k návštěvě ostrova Papadopoli, který se nachází na řece Piavě. Rozhodli jsme se použít dálnici a udělali jsme dobře, poněvadž i tak nám cesta trvala hodinu a půl. Při výjezdu z Opatje sela drobně pršelo a nedávali jsme si mnoho šancí na jeho zlepšení. Nakonec se počasí umoudřilo a přestalo pršet. Na cestování bylo počasí nakonec docela přijatelné.
Přejeli jsme řeku Piavu a odbočili na ostrov Papadopoli, který jsme projeli, prošli se, objevili italský památník. Samozřejmě jsme pořídili celou řadu fotografií. Objevili jsme památník věnovaný padlým v 1. a 2. světové válce.
Jinak na ostrově nebylo nic zvláštního k vidění, ale přesto pro ilustraci uvádím dva záběry krajiny tohoto rovinatého ostrova. Ostrov vznikl v roce 1882 po povodni a řeka vytvořila druhé koryto.
Řeku Piavu jsme ten den přejeli celkem čtyřikát a pochopitelně si udělali přestávku a každý jsme pořídili několik záběrů. Aleš a já jsme fotografovali z pomalu jedoucícho auta a i když to bylo přes zábradlí mostu. Alešovi se podařil, myslím, velmi zdařilý záběr, charakterizující tuto řeku. Na ten most se totiž nedalo bez rizika jít, poněvadž mezi vozovkou a zábradlím bylo asi třicet centimetrů a provoz aut byl poměrně vysoký.
Řeka Piava není v této části Itálie regulovaná a u obce Salettuol vytváří takovou „divočinu“.
Po přejetí řeky Piavy si Aleš povšiml ukazatele k nějakému památníku a tak jsme odbočili a zajeli do obce Salettuol – na mapce červenou tečkou vyznačeno místo, kde se památník nachází. Na nábřeží řeky Piavy je památník padlých anglických vojáků, kteří zde bojovali po boku italské armády. Tady probíhala „Bitva u Vittorio Veneto“, která byla poslední mezi Itálií a Rakousko – Uherskem během první světové války. Bitva probíhala mezi 24. říjnem a 4. listopadem 1918 v oblasti mezi řekou Piavou, masívem Monte Grappa, Trentinem a Friuli. Právě v této bitvě došlo ke kolapsu rakouské armády a následně na to bylo uzavřeno příměří.
U památníku je parkoviště a poněvadž tam byly značky zákazu parkování, odhadli jsme a správně, že se tady kolem jedenácté hodiny bude něco dít. Po chvilce se začali trousit a přijíždět občané, vojáci a místní policie. A skutečně v jedenáct hodin vypukla sláva. Takže jsme se zúčastnili jako pasivní diváci.
San Polo di Piave bylo jedním z hlavních cílů pro Jaroslava. Tady se léčil jeho dědeček v nemocnici a zde byl také Italy zajat.
Vzhledem k tomu, že jsme měli čas, zastavili jsme se při návratu v italské Gorici. Prošli jsme střed města, udělali nějaké fotografie a pokračovali v návratu do Opatje sela. Ta červená čára na mapce vpravo je hranice mezi italskou a slovinskou částí města Gorica. První fotografie je pohled z náměstí Piazza della Vittoria na hrad, na druhé je kostel Chiesa di Sant´Ignazio.
Pak jsme se připravovali na setkání s místními pamětníky, respektive potomky lidí, kteří byli v roce 1916 převezeni do Čech. Znám vlastně dva druhy přesunů civilního obyvatelstva do zázemí v rámci Rakouska. Přesun z Opatje sela a okolí proběhl proto, že se v těch obcích bojovalo. Ale … existuje i další druh přesunu a to z jižních Tyrol. Tam bylo přesunuto italské obyvatelstvo, poněvadž se rakouská vláda obávala, že by toto obyvatelstvo, i když mělo rakouské občanství, mohlo s italskou stranou kolaborovat.
Přesně v 18 hodin to vypuklo! Místní, zejména starší lidé, postupně přicházeli, až nakonec se sešlo přes padesát účastníků. Velice mile jsem byl potěšen, když přijela také paní Damjana Fortunat Černilogar, ředitelka muzea v Tolminu.
Nejdříve jsem hovořil o tom jak jsem se vlastně začal zabývat problematikou bojů za 1. světové války ve Slovinsku a pak následně problematikou migrantů – beguncev z Opatje sela a okolí. Poukázal jsem na to jaké mohou být osudy účastníků války na jednu stranu kruté, na druhou zajímavé a komplikované… Poprvé jsem tady prezentoval skutečnost, že migranty nebyli jen lidé, ale také koně.
Když v květnu 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku, tak tři ročníky hříbat ze známého hřebčína v Lipici byly i se svými šesti ošetřovateli přesunuty do Čech a to do císařského hřebčína v Kladrubech nad Labem. Dva z ošetřovatelů byli dokonce u odvodu v Pardubicích. Jan Benčan, *1899, byl 16. února 1917 odveden a narukoval 10. března 1917. Druhým pak byl Jožef Dedek, který byl v Pardubicích odveden 13. září 1917 a narukoval 15. října 1917. Jejich další osud mně není znám.
Své zkušenosti a vzpomínky nám přednesli přítomní potomci. Všichni ještě dnes rádi vzpomínají na pobyt svých předků v Čechách, na to jak byli dobře přijati a jak s nimi bylo zacházeno. Starší, schopní lidé byli zaměstnáni, mládež navštěvovala české školy. Narodilo se několik dětí a bohužel, také jeden starší pán zemřel a je pochován v Nelahozevci.
V obci mají ustaveno „Društvo žensk Žbrinca“, které se snaží udržet některé zvyky, které si jejich předchůdci dovezli z Čech, ještě dnes se tam vaří některá česká jídla, dodržují některé zvyky a také zpívají české písničky.
Pak následovalo velice působivé vystoupení mužského pěveckého sboru, které zazpívalo několik českých písní. Také školní děti vystoupily s ukázkou vyučování češtině a přednesly motlitbiču „Andělíčku můj strážničku“. Pro mne to bylo velice působivé, když jsem si uvědomil, že ani po sto letech ti lidé nezapomněli na pobyt v Čechách a snaží se stále udržovat ty vzpomínky při životě.
Na závěr jsme všichni tři dostali dárkový koš a hlavně CD „Opajske žene v Begunstvu“.
A už tady je sobota 23. června. Přesně v devět hodin na nás čekal u kostela v Gorjansku přítel Jože Terčon, aby nám byl pro tento den průvodcem. Zná tady okolí a již před dvěma roky se nám věnoval, kdy jsme navštívili kopeček Hermada, známý z krutých bojů.
Nejdříve jsme zajeli do Štanjelu (za Rakouska Sant Daniel, podle jména kostela). Zde jsme si prohlédli vojenský hřbitov, kde jsou pohřbeni rakousko – uherští vojáci a ruští zajatci, kteří zemřeli na štanjelském hradě a mnohých okolních nemocničních zařízeních. Překvapila nás tady informační tabule v češtině. Z prostoru hřbitova jsou krásné pohledy na městečko Štanjel.
Odtud jsme se přemístili na hrad. Jak je důležité mít známé, jsme se přesvědčili vzápětí, když Jože se setkal s paní Marijí Švagelj, pracovnicí na zámku, která nás po prohlídce hradu pozvala na dobrou kávu. Chvíli jsme poseděli, pochutnali si na kávě a prohodili několik zajímavých informacích o 1. světové válce. Pochlubila se také knihou přítele Jozefa Vričana „Po zapadlých stopách českých vojáků“. Samozřejmě jsem jí dal několik prospektů Pardubického kraje.
Hrad Štanjel je zajímavý, byl jsem překvapen, že se tady neplatí vstupné. Z mnoha míst hradu jsou pěkné vyhlídky na okolní krajinu. Zejména rád jsem se podíval na nádraží, které jsem poprvé navštívil v roce 2006.
Po pohodové návštěvě ve Štanjelu jsme v městečku Komen brali naftu a pořídili několik fotografií. Ten dům mě zaujal již v roce 2006, poněvadž pan Václav Kasal o této obci psal, že tady jsou stavby pavlačového typu. Jiný takový dům jsme tady neobjevili.
Z Komenu jsme pokračovali do městečka Doberdo del Lago, kde jsme navštívili jediný památník slovinským padlým vojínům na italském území. Jože Terčon mně 21. 7. mailovou zprávou upřesnil informaci: „Spomenik slovenskim vojakom padlim na soški fronti je bil odkrit 26. oktobra 2016. Při odkritiju sta bila slovenski in italjanski predsednik Borut Pahor in Sergio Mattarella.“
Po krátké prohlídce jsme pokračovali v cestě na San Michele del Carso. Také tady probíhaly kruté boje. Muzeum bylo bohužel kvůli rekonstrukci zavřeno, ale na doporučení místního kastelána jsme si prohlédli kavernu a posléze nad touto kavernou bojiště se zachovalými rakouskými zákopy. Z plošiny před muzeem se nám naskytly vynikající pohledy do údolí řeky Soča.
Jedno z dělostřeleckých postavení v kaverně.
Rakouské zákopy. Bojiště.
Výhledy do krajiny.
Most přes řeku Soča v italské Gorici.
Po prohlídce bojiště jsme se s přítelem Jože Terčonem rozloučili. Poděkoval jsem mu a požádal o další spolupráci.
Protože jsme měli na návrat dost času, přesvědčil jsem své kamarády, abychom navštívili přímořské městečko Sistianu, kde se již tradičně při cestách do Slovinska zastavuji. Musel jsem se samozřejmě přesvědčit, že moře je stále ještě slané. A, bylo… Koupili jsme si pivo, pokoukali na pláž, moře a také na lodě v přístavu. Byl jsem spokojen…
a) Letecký pohled. b) pohled na celou zátoku. c) Přístav. d) Pláž.
Po návratu do Opatje sela na nás čekala jen dobrá večeře, vyrovnání účtu a příprava na cestu domů. Večer nás ještě navštívili kamarádi Edi Veselič a Konrad Marušič, se kterými jsme se pobavili, popili pivo Budvar.
Zleva: František, Edi, Jaroslav a Konrad.
Rád bych se s nimi, možná už příští rok, setkal. Musíme vymyslet nějaký program a navštívit zase nová, zajímavá místa. Možná, že se zeptám Jožeho, aby nám něco doporučil.
V neděli 24. června jsme přesně v devět hodin nastoupili cestu domů. Velice mile jsem byl potěšen, když Aleš navrhl, že bychom mohli navštívit obec Begunje, kde je muzeum mého oblíbeného Slavka Avsenika. Je to největší skladatel slovinské dechové hudby, jak oni říkají slovenske narodne glasbe. Sice jsme si trochu zajeli, ale pro mne to byl opravdu životní zážitek, když jsem se alespoň pár okamžiků mohl pohybovat v místech, ve kterých žil pan Avsenik a nyní jeho vnuk Saša. Muzeum jsme samozřejmě navštívili; byla to zajímavá prohlídka. Koupil jsem si tady a poslal šest pohledů, které jsem samozřejmě odeslal svým milým. Koupil jsem si také takový odznak – viz obrázek. Opět jsme fotili …
S návštěvou obce Begunje jsem byl velice dojat. Do této doby jsem vůbec ani netušil odkud pan Slavko Avsenik pochází.
Odtud jsme ještě navštívili obec Breznica, kde je další zajímavost. Právě z této obce pocházel vlastně zakladatel včelařství nejen ve Slovinsku, ale vlastně v celém rakouském mocnářství. Dvacátý květen byl vyhlášen dnem včelařství. Slovinci platí za nejlepší včelaře.
Po návštěvě obce Breznica už nás čekala cesta domů. Podle mých záznamů jsme během čtyř dnů najeli téměř 1900 kilometrů.
Závěrem děkuji Jaroslavovi za bezpečnou jízdu a Alešovi za perfektní překlad všude tam, kde jsme to potřebovali.
V Žiželicích 12. srpna 2018 František Steklý
5. května 136
28129 Žiželice nad Cidlinou
///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
"LÍPY SVOBODY A PAMÁTNÍKY "
Člen naší jednoty bratr ing. František Steklý, vytvořil podrobnou databázi pomniků, zde je možno nahlédnout: :
/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
ZÁPIS
z jednání u primátora města Pardubice dne 20.9.2017 v 11:00 hodin
Účastníci jednání:
Primátor města Pardubice: Ing. Martin Charvát
Za Jednotu Československé obce legionářské: předseda Ing. Pobořil František
bratr Radek Trávnický
bratr Jaromír Kubík
sestra Lýdie Dedíková
Úkolem setkání s primátorem města Pardubice Ing. Charvátem byl, abychom se představili jako Jednota Československé obce legionářské Pardubice a nebyli spojovány s Jednotou Československé obce legionářské Chrudim, vedenou Ing. Bobkem Františkem. V omyl byl dáván ten fakt, že primátor byl mylně informován, že se jedná o legionáře jako takové, neměl informace, že by existovala jednota Pardubice. Předseda ve svém projevu uvedl primátora na správnou cestu, seznámil ho s prací naší jednoty a zároveň požádal o spolupráci s Magistrátem města Pardubice a následně i finančním darem. Primátor vzal v úvahu naši žádost a přislíbil pomoc formou finančního daru. Dnešní jednání bylo kladně hodnoceno z naší strany.
/////
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Vážení přátelé historie!
Předkládám soubor informací o padlých z dnešního okresu Pardubice.
První světové války se zúčastnil více než jeden milion mladých mužů z území dnešní České republiky, z nich asi 200. 000 padlo, více než 90.000 bylo přijato do Československých legií. Kolik se jich vrátilo raněných a nemocných, to už nikdo nikdy nezjistí.
Od roku 2002 se zabývám osudy účastníků první světové války, kteří se narodili, měli domovskou obec nebo byli občany dnešního okresu Pardubice a bývalého okresu Nový Bydžov (dnes západní část okresu Pardubice, severovýchodní část okres Kolín, západní část okresu Hradec Králové a jižní část okresu Jičín). Téměř v každé obci byl postaven památník padlých.
Vážení zájemci dovoluji si Vám předložit svoji databázi padlých z okresu Pardubice. Prosím o sdělení Vašich připomínek k samotnému uspořádání, ale také o doplňky a upřesnění uvedených informací. Rád doplním své informace o fotografie, korespondenci a vzpomínky samotných účastníků, ale také o vzpomínky blízkých. Fotografie a dokumenty stačí ve formě naskenovaného souboru – nejlépe ve formátu jpg a s přesností 300 dpi.
Vysvětlení k jednotlivým sloupcům zleva:
- Příjmení a jméno
- Místo bydliště nebo obce vztažené k okresu Pardubice
- Datum a místo narození, datum a místo úmrtí
- Informace
- Číslo legionáře
- Zkratka legionáře: F – francouzský
I – italský
R – ruský
- Odkaz na zdroj informace
Pokud je ve sloupci „Informace“ uvedeno Dokument nebo foto, pak mám k danému padlému kopii dokumentu nebo fotografie.
Zde odkaz na soubor: Padlí 1. světové války, okres Pardubice
František Steklý
frantisek.stekly@seznam.cz mobil: 732 655 308